Historie vzniku Pomocných technických praporů – Vojenských táborů nucených prací

 

Vojenské tábory nucených prací (VTNP) byly zřízeny v rámci armády zneužitím branného zákona po uchvácení moci komunistickou stranou pučem v únoru 1948. Politicky nespolehliví vojáci, kteří již vykonávali vojenskou službu, byli soustřeďováni do Silničních praporů Ženijního vojska (SPŽV) a od roku 1950 byli převedeni do nově zřízených Pomocných technických praporů (PTP), určených především pro brance, tj. osoby nastupující povinnou vojenskou službu a později i pro ostatní osoby povolané ke službě v armádě ve formě výjimečných vojenských cvičení.

Do útvarů PTP nastupovali občané na základě posudků z místa bydliště, nebo na základě rozhodnutí zvláštní komise v armádě, s označením politické nespolehlivosti, uplatňováním diskriminační politiky, založené na komunistické ideologii třídního boje. Byli to muži ve věku od 17 do 60 let, kteří se dopustili trestných činů podle dekretu presidenta republiky, nařízení nebo zákona na ochranu republiky, osoby zařazené do táborů nucených prací (TNP), majitelé továren či podniků s počtem více jak 10 zaměstnanců, vlastníci pozemků nad 20 ha, velkostatkáři, osoby vlastnící nemovitý majetek s výnosem vyšším než 10 tis. Kčs měsíčně, osoby, které byly odstraněny po Únoru 1948 z veřejných funkcí, nebo ti, kteří byli dětmi uvedených osob. Dále to byly osoby, které byly zadrženy při pokusu o ilegální přechod státní hranice, nebo které Sbor národní bezpečnosti (SNB) prohlásil za nespolehlivé z jiných důvodů. Další skupinou byli studenti vyloučení z Vysokých škol, kněží a řeholníci. Též rolníci, kteří odmítli vstoupit do Jednotných zemědělských družstev (JZD) včetně jejich potomků nebo občané, kteří nepředali dobrovolně své živnosti nebo obchody státu nebo výrobnímu nebo spotřebnímu družstvu.

Do roku 1953 bylo zřízeno celkem 18 PTP a těmito útvary prošlo více jak 40 tis. občanů. Teprve k 30. dubnu 1954 pod sílícím mezinárodním tlakem byla zrušena politická klasifikace „E“ pro nespolehlivé osoby a byli propuštěni vojáci nástupního ročníku 1950 a 1951, kteří nastoupili původně dvouletou základní vojenskou službu nebo mimořádné vojenské cvičení. Mnozí z nich odsloužili ve VTNP až 40 měsíců. Přesto, že byla zrušena klasifikace E, branci, kteří nastoupili k PTP v r. 1952, byli i po převedení do Technických praporů (TP) přidrženi k mimořádnému vojenskému cvičení, bez omezení doby, tak že nakonec byli propuštěni do civilu na konci roku 1954 po dvou a půlleté vojenské službě.

Tito vojáci, s nejvyšší hodností „vojín“, zajišťovali práce v lesích, kamenolomech, při stavbě silnic, tunelů, letištních ploch a staveb vojenských i civilních a v hlubinných dolech. Mimo plnění každodenních úkolů na pracovišti, probíhal denně vojenský výcvik a dvakrát týdně politické školení, služby, úklidové práce apod. Vojáci s vyznačením politické nespolehlivosti prošli jen minimálním vojenským výcvikem, tzv. pořadovou přípravou a to beze zbraně.

Zřízením VTNP došlo k rozporu s mezinárodními dohodami o nucené práci, zejména s úmluvou, přijatou Valným shromážděním mezinárodní organizace práce v Ženevě ze dne 10. 6. 1930 tím, že služba byla nejen nedobrovolná, ale byla založena na vojenské povinnosti ze zákona a překračovala více jak přijatou 60 denní povinnost v kalendářním roce. Z odměn za vykonanou práci vojenská správa strhávala částku za stravu, ubytování, ošacení, otop i platy pro důstojnický a poddůstojnický sbor apod. Teprve ze zbytku mezd, které jim vyplácely závody a podniky, pro které pracovali, se jim vyplatila polovina, zatím co druhá byla vázána na vkladní knížky, jejichž hodnota byla v roce 1953 při měnové reformně znehodnocena v poměru 1:50.

Menší počet vojáků sloužících ve VTNP bylo politicky spolehlivých s vyznačením klasifikace „A“. Byli to zejména horníci z povolání u Vojenských báňských oddílů (VBO) za zvýhodněného vojenského režimu, kteří pracovali v dolech pouze 2 roky a pak byli propuštěni do civilu. V PTP pak vojáci po absolvování poddůstojnické školy byli určeni jako velitelé družstev a čet u „lehkých PTP“ a „těžkých PTP“. Dále to byl technický personál, vojáci se zdravotními důvody ale i ti, kteří vykonávali funkci politických informátorů. Tito vykonávali, i když omezeně, i základní výcvik se zbraní a po dvou letech povinné základní služby byli propuštěni do civilu spolu s těmi, kteří „dobrovolně“ podepsali v roce 1953 nástup do práce v dolech nejméně na tři roky, nebo ve stavebnictví na pět let. Ostatní vojáci byli ponecháni ve službě „na neurčito“,  bez stanovení doby délky služby s návazností na §39 Branného zákona.

Nasazení vojáků na pracoviště, zejména v dolech, bez řádného zaučení, odporovalo předpisům o zajištění bezpečnosti práce a zdraví, což se projevovalo celou dobu služby častými úrazy i s trvalými následky a asi ve 140 případech i smrtí. U značného počtu pétépáků došlo k znatelnému psychickému útlaku, zejména nedostatečným odpočinkem po náročné fyzické práci, protože vojáci, na rozdíl od civilních zaměstnanců, nastupovali pod různými záminkami a závazky do práce i o nedělích a to v průměru na dvě nedělní směny v měsíci, při čemž soboty byly v tu dobu pracovní. Ti členové PTP, kteří při výkonu služby byli nakaženi infekční chorobou, především z nízké úrovně hygienických podmínek při jejich stravování, byli bez řádného vyléčení propouštěni z vojenské služby, aby se armáda nezatěžovala náklady na jejich řádné vyléčení. Pokud tato onemocnění měla další zdravotní následky na jejich život, vzniklá ztráta jim nebyla nikdy přiznána.